Co vlastně natáčím
Závody do vrchu a klubové rally, většinou v Dánsku. Typický den je někde mezi pěti a dvanácti jízdami a každá je krátká. Závod do vrchu má odjeto pod dvě minuty.
Jezdím se třemi kamerami. Dvě GoPro a Insta360 X5. Jedna uvnitř auta, ostatní venku na různých držácích podle toho, co chci ten víkend ukázat. Při natáčení nejsou nijak synchronizované. Spouštím je jednu po druhé, jak obcházím auto, obvykle zrovna ve chvíli, kdy mi někdo hlásí, že se fronta na start hnula.
Jeden závodní den tak vyprodukuje něco přes třicet video souborů ze tří různých značek, z nichž se žádný neshodne na tom, kolik je hodin.
Část, která mi dřív sežrala večer
Natáčení nikdy problém nebylo. Problém přišel potom.
Na disku přistane třicet a něco souborů se jmény jako GX010045.MP4 a VID_20251004_124128_00_023.mp4. Z těch názvů nepoznáte, ke které jízdě patří. První práce tak vždycky bylo třídění: otevřít soubor, kouknout pár vteřin, zjistit, která jízda to je, přetáhnout do složky, znovu. Pak srovnat tři úhly u každé jízdy ručně, jednu po druhé, dvanáctkrát za sebou.
Než bylo cokoli z toho hotové, měl jsem po večeru a ani jedno video. Přesně proto mi většina záběrů z pár sezon pořád leží na disku nesestříhaná. Ne že by byly špatné. Protože vyhlídka na to třídění byla tak mizerná, že jsem to pořád nezačínal.
Odtud se StintBox vlastně vzal. Chtěl jsem tu nudnou část pryč.
Co dělám teď
Zkopíruju všechno z karet do jedné složky a hodím to tam naráz. Všechny tři kamery, všechny jízdy, nesetříděné.
Aplikace si sama zjistí, které soubory patří k sobě. Vychází z toho, co je v souborech samotných — kdy vznikly, kde, co říká telemetrie a jak zní zvuk — ne z názvů. Tři různé značky se třemi různými způsoby pojmenování jiný přístup nepřežije. Zpátky přijde jedna skupina na jízdu a v ní už tři úhly.
Pak každou skupinu srovná. Na tomhle kroku mi záleží nejvíc, protože právě jeho jsem dělal ručně dvanáctkrát za večer. Se smíšenými značkami si poradí, aniž bych mu cokoli říkal, a ty, kterými si není jistý, označí, místo aby je potichu zkazil.
Označené projdu. Obvykle je to jedna nebo dvě z dvanácti a kontrola znamená přetočit na něco, co vidím ve dvou úhlech naráz, a projít pár snímků. Pak exportuju.
Pět exportních formátů na jízdu: celá jízda, vertikální sestřih a pár kratších výřezů pro různá místa, kam to dávám. Při dvanácti jízdách je celá věc — od importu přes seskupení, synchronizaci a kontrolu až po export — hotová do hodiny. Většinu té hodiny žvýká exportní fronta soubory, zatímco dělám něco jiného.
Co jsem nečekal
Cílem bylo dostat jízdy sestříhané. To, co doopravdy změnilo, kolik toho publikuju, přichází až potom.
Jakmile je jízda seskupená a srovnaná, tak už zůstane. Takže když chci třicet vteřin z konkrétního momentu — zatáčka, která nevyšla, předjetí, nebo ta jedna, kdy mi na výjezdu ujela záď — vrátím se k té jízdě, najdu moment a střihnu ho. Všechny tři úhly už jsou v souladu a telemetrický překryv jde napříč všemi, takže můžu uprostřed zatáčky střihnout z pohledu z auta na venkovní kameru a údaj rychlosti nepodskočí ani se nevynuluje.
Dneska mi to zabere pár minut. Dřív to znamenalo dělat zarovnání pro ten klip znovu, což v praxi znamenalo, že se to většinou nestalo.
Praktický důsledek je, že závodní den vyprodukuje hrstku hotových videí týž večer a pak ještě týdny potom chrlí krátké klipy, kdykoli nějaký chci. Stejný projekt, žádná práce navíc.
Co pořád zabere čas, popravdě
Exportní fronta. Vyrenderovat tři úhly s překryvy přes dvanáct jízd je pro počítač skutečná práce a žádný návrh softwaru z toho neudělá okamžitou záležitost. Spustím to a jdu dělat něco jiného.
Kontrola označených synchronizací. Je rychlá, ale nulová není a nevynechávám ji. Jízda, která je o pár snímků vedle, vypadá v náhledu dobře a v hotovém videu špatně, a zjistit to až po vyexportování pěti formátů je horší než těch dvacet vteřin předem.
A pak samotná tvůrčí rozhodnutí: které jízdy stojí za zveřejnění, kde střihnout, co vynechat. To je ta část, na kterou chci mít čas. Kvůli tomu se všechno ostatní uklízí z cesty.
Jestli máte podobnou sestavu
Dvě věci, které bych předal dál, obě naučené po zlém.
Zkopírujte si z karty originální soubory a pracujte s nimi. Cokoli, co bylo ořezané v aplikaci kamery, vyexportované ze střihového programu nebo překódované kvůli místu, obvykle dorazí bez telemetrie. Vypadá to stejně a pracuje se s tím mnohem hůř.
A než začnete, udělejte jednu ostrou, viditelnou, slyšitelnou událost — tlesknutí nebo dveře auta — se všemi kamerami už běžícími. Pak pokud možno ještě jednou na konci dne. Zabere to pět vteřin a z nepříjemných sestav udělá snadné.
Kromě toho: nasypte tam všechno naráz a nechte třídění, ať si proběhne samo. Postavil jsem to tak proto, že přesně vím, co stojí ta druhá možnost — sezona nesestříhaných záběrů.